Sandaria´s world

Nejnovější články

Mladí ANO nebo NE?

1. dubna 2009 v 20:52 | -S- | Zamyšlení

Není to tak dlouho, co jsem na Facebooku narazila na jednu neuvěřitelnou skupinu, která mě tedy hodně vzala. Jmenuje se "Aj vy ste dieta 90-tých rokov…??"

Následuje spousty vzpomínek, které naprosto DOKONALE charakterizují dobu, ve které jsme vyrůstali, jež nás utvářela a na níž s postupem času zapomínáme, no není to škoda?

Posuďte sami, já vzpomínám na toto:

- zbierali sme pogy a kazdy kto nemal domace zviera, mal Tamagoči
- Teri Hatcher vzdy bola a bude Lois Lanovou
- tancovali sme na "Wanabee" od Spice girls
- plakali sme v kine, ked zomrel Mufasa z Levieho krala
- pozerali sme Doktorku Quinovú, Bol raz jeden zivot, Pipi dlouhou punčochu a Gumídky
- do obchodu sme si chodili kupovat Calipo, rusku zmrzlinu alebo Orion cokolady

- narodili sme sa este kym existoval komunizmus !
- v MHD sme platili 2-6 korunovymi listkami, cipove karty neexistovali (ať žije OpenCár:(!)
- pozerali sme - vas starsi bratranec/ujo pocuval Micheala Jacksona, kery bol este cierny! (a vcelku..)
- travili sme hodiny hranim tetrisu (nebo takové té hry s vlkem sbírajícím vajíčka!:)
- jednym z najvacsich prekvapeni bolo vzdy vybrat hracku z "Kinderka"
- nahravali sme si videom veci na VHSky
- pocas volnych hodin sme v skole vonku skakali gumu, hrali futbal, "chytky", skryvacku alebo sa liezlo na tie farebne studene zelezne konstrukcie
-jedno z nasich prvych cedeciek bolo Backstreet Boys, N Sync, pripadneLunetic ("Jsi moje máááma..")
- prvy mobil, ktory sa na trhu objavil, stal 100 tisic !!
- vieme, co je walkman
- vsetci sme tancovali Macarenu
- neexistoval internet a vrcholom zabavy na pocitaci bolo hrat karty, miny ci neskor Doom
- mat 20 znamenalo byt stary
- pocuvali sme cely cas radio, aby sme vystihli svoju oblubenu pesnicku a potom si ju mohli nahrat na kazetu (hlavně když byla v AJ!:))
- vieme, kto je Willy a Mitch Buchenan

- mysleli sme si, ze v Baywatchi ide vazne o zachranu ludi (:))))))
- vsetci sme nosili tie hrube hnede vrubkovane puncochy, ktore sa aj tak vysunuli tak, ze ste mali kilometrovu nohu
- netusili sme, co je mango
- cez den sme boli cely cas s kamaratmi, behali sme po vonku a vraciali sme sa az ked sa zapalili lampy - aj ked nas mnohi casto varovali, nikdy sme si nevypichli oko
- jedli sme kyslicku (tie zelene listky) a vsugerovavali si, ze je to dobre, lebo to robili starsi kamarati
- na rok 2000 sme boli zvedavi v ocakavani, ci sa Nieco stane
- v skolke sme si lepili na nosy tie listky zo stromov, co sa rozdvojuju, a snazili sa nech tam vydrzia stat co najdlhsie
- aspon nejakou mierou sme boli zberatelmi cecok (aj ked sme ich mali iba 5)
- isty cas sme si kupovali tie zelatinove lepkave oci, male slizke gulky, a hadzali sme ich po stenach (vzdy sa tak nechutne rozplaskli) (a brzy se obalili prachem:( )
- ano, ano, pravda, kupovali sme Macka Pusika (casto kvoli tym papierovym skladackam)
- pozeravali sme studio Magion ci Vegu
- aj ked ponuka nebola az taka bohata, nebolo nad jahodovu Perlicku, zlty vajecny sampon, modry olejcek Aviril ci oldschool Indulonu
- najtvrdsi alkohol: vajecny liker a detske sampanske (rychlé špuntýýýJ)
- kupovali sme si zuvacky Pedro a neskor ked sa objavili Huba Buba, sme si ich strkali co najviac do ust :) (to bolo ale sladke!!)
- nesmieme zabudnut na skoly v prirode stravene vo farebnych sustakoch
- boli sme v skole, ked sa zrutili dvojicky World Trade Center..

A že by se toho ještě našlo… Najednou jsem naplno pochopila, kolik věcí se za ty roky změnilo a kolik se toho kolem nás každý den mění - včetně nás!

I přesto, že si po tomhle článku připadám strašně stará, děkuji Zuzce Rožekové z Košic za tuto skupinu, kterou založila a umožnila tím nejednomu z nás připomenout si idylickou dobu svého překrásného dětství…

A na jaké věci vzpomínáte rádi vy?!

Počet komentářů: 2

S Valentýnem ke hvězdám

13. února 2009 v 12:30 | -S- | Zamyšlení

Blíží se Valentýn a tak začínám být opět trochu na měkko. Tedy ne že by za to mohl přímo tento komerční svátek. I když se oslava sv. Valentýna váže k jistému příběhu o stejnojmenném knězi, myslím si, že oslava svátku zamilovaných je v únoru z jiného důvodu.

Zima je časem, kdy jsou všichni unaveni, vyčerpáni a i na nejotrlejší jedince se plíží stará známá "depka". Problémy se nedaří řešit rychle a kupí se. Navíc je po Vánocích díra v peněžence a do optimistických vyhlídek po letní dovolené je ještě daleko. V tu chvíli se teprve projeví známé heslo "v nouzi poznáš přítele" - nebo spíš partnera? A zde přichází na řadu otázka, co to ta pravá láska vlastně je?

Není to ani tak období růžových brýlí, pocitů závratě při polibku nebo večeří při svíčkách, ale hlavně pocit sounáležitosti v obdobích tíživých a nelehkých, mezi které patří i zima a problémy s ní spojené…
Jsou to drobnosti, které málokdy oceníme a bereme na zřetel, ale jsou tím pravým projevem lásky. Ať už jde o letmé pohlazení, ustlanou postel, plnou ledničku po příchodu z práce a nebo společné taneční. Každý neumíme říkat nahlas "miluji tě, vážím si tě, nechtěl bych tě ztratit" a přesto se projevujeme a dáváme to najevo. Bohužel ne vždy nám dojde, co a jak se vlastně snažíme sdělit a tak kolem sebe trousíme mnohdy i nevědomky "slova lásky", která se snadno ztratí, nejsme-li navzájem pozorní partneři. A od toho jsou tu problémy. Abychom měli více možnosti druhého vyslechnout, pomoci, obejmout ho a dát mu prostě najevo, že jsme tu pro něj. I beze slov. Mám je ráda, protože jsou to právě překážky a jejich společné překonávání, které vztah posouvají někam dál a jsou tím nejlepším důvodem pro zlepšení společné komunikaci a dání volného průchodu našim (mnohdy neprojeveným) citům.
Jsem vděčná, když občas lidé kolem mě projeví slabost. Je to známka toho, že se nepovyšují, přiznají svou lidskost a dávají všanc svou v tu chvíli zranitelnou duši a důvěru v to, že budou vyslechnuti a bude jim pomoženo bez toho, aniž by se to v budoucnosti vrátilo proti nim. Ať už jsou to slzy nebo jiné projevy smutku a samoty, jsou to ty pravé signály pro nás, že zde je prostor pro naše "slova lásky".

Svátek sv. Valentýna nemusíme chápat jen jako komerční den, kdy si všichni na povel budou říkat "miluju tě" jen proto, že se to od nich očekává, ale může to pro nás být den zastavení se a popřemýšlení nad tím, co si vlastně představujeme pod pojmy jako láska, sounáležitost a tolerance, do jaké míry tyto definice sami splňujeme, co vlastně od svého partnera očekáváme a co si navzájem dáváme…

Zítra večer se budou u O2 areny vypouštět Nebeské lucerny s valentýnskými přáními ( http://www.letajiciprani.cz/praha/ ). Jde o starou čínskou tradici, při níž se vypouští papírové lucerny popsané přáními, poháněné horkým vzduchem k nebi a září jako tisíce hvězd. Pro mě je v tom trocha neotřelé romantiky, nadšení ze společného nápadu tolika zamilovaných a hlavně drobet "magického myšlení" obsahující naivní důvěru, že se přání přeci jen může splnit..
A co si budu přát? Třeba právě to, aby se náhled na svátek sv. Valentýna trochu změnil a lidé ho přijímali s vděčností jako příležitost k posunutí svého vztahu někam výš ke hvězdám…

A tak vám bez ohledu na to, zda tento komerční svátek slavíte či nikoliv, přeji, abyste ho strávili s někým, koho máte opravdu, ale opravdu moc rádi!
Lucerny

Počet komentářů: 1

Kaplického kapličky

18. ledna 2009 v 16:26 | -S- | Zamyšlení

Život je nevyzpytatelný. Umřel člověk. A ne jen tak někdo. Byl to zrovna Jan Kaplický. Člověk, který vyhrál březnu 2007 mezinárodní soutěž na budovu Národní knihovny a kolem nějž se několik měsíců táhl vleklý politický spor o to, zda chobotnice bude, či nebude. A co čert nechtěl, aby tragédie byla dokonalá, umřel pár hodin poté, co se mu narodila v podolské nemocnici dcera Johanka.

Upřímně řečeno, nevím, co si o tom mám myslet. Podle novinářů, kteří s ním dělali reportáž byl komplikovaný, svéhlavý, zabraný do své práce a svým chováním si za krátkou dobu tady u nás i přes svou pověst férového muže nadělal víc nepřátel než za 40 let života v Británii. O tom my tady v Čechách víme své.

Tragédie to samozřejmě je. Když někdo zemře a ještě ke všemu v takovém sledu událostí.. Jak prohlásila jeho bývalá partnerka Eva Jiřičná, "Srdce mu puklo štěstím". A myslím, že to vyjádřila dokonale. U sedmdesátníka, který se dostane do vleklého sporu o své dílo v zemi, ve které se narodil asi těžko můžeme čekat pevné zdraví, které ustojí tak velký stres. Byť jde i o stres pozitivní, jakým je narození potomka - tím spíše, že se na svou dceru tak těšil. Názory na to, zda byl opilý či ne se sice rozchází, ale i kdyby neměl alespoň trošku upito (což by byl velký div), nápor je to na srdce velký. Potěchou budiž všem jeho příbuzným, že smrt byla náhlá a umřel šťastný s pocitem, že se mu narodila vysněná dcerka… Nic to nemění na tom, že jeho smrt se stává zbraní v nových politických rozbrojích a ohavném obviňování kdo vlastně všechno k jeho smrti přispěl, zničil mu život atd.

I přes tu osobní tragédii se proto bojím tragédie jiné. A tou je znovu oprášení vleklé kauzy, Kriketové hřiště

dohady nad Kaplického díly a znovuotvírání sotva zahojených ran. Já osobně jsem příznivcem Chobotnice nebyla a ani smrt jejího tvůrce na tom nic nezmění. Kaplického architektura mě nejen neoslovuje, ale opravdu se mi nelíbí (naopak o jeho módní kolekci či návrzích různých dekorací toto říct nemůžu:) ) Jediné, co mi přijde ještě trefné je mediální centrum pro novináře na kriketovém hřišti Nel Lord´s.Tam si takovou stavbu ještě dovedu představit. Ale třeba návrh koncertní síně v Českých Budějovicích připomínající rejnoka mě spíše děsí. Při shlédnutí vizualizace vnitřku a představě, jak tam trávím čas nad posloucháním klasiky mě jímá mdloba. Opravdu by mě zajímalo, zda jsou z té drahé budovy nadšení všichni obyvatelé Budějovic tak, jako předseda Jihočeské společnosti přátel hudby pan Antonín Kazil.

Zkrátka mi Kaplického sci-fi architektura nejde dohromady s dobou. Dovedu si představit, že v obydlích podobného vzhledu budeme v budoucnosti bydlet, ale dobrovolně se jimi obklopovat již teď mi přijde nejen zbytečné, ale i trochu "fajnové". Něco v duchu
"pan Kaplický byl a je umělec a proto se honosme jeho díly" i když se sem možná nehodí.

Přestože se samozřejmě díky nešťastné smrti pana Kaplického otvírá možnost jeho blahořečení a znovu přemýšlení o postavení Chobotnice, modlím se, aby se tak nestalo. Už jen proto, že postavit takové veledílo bez jejího autora je neuvěřitelně těžké a mohlo by to skončit jak v neprospěch knihovny, tak samotného autora, který by si toto určitě nepřál..
Pokud se přeci jen podaří
prosadit Chobotnici postavit, tak doufám, že hlavně ne na Letnou, kde by opravdu působila jako pěst na oko..
Chobotnice

Ve spoustě věcí jsem konzervativní, ale v tomto případě se za to nestydím. Ve světe má Jan Kaplický a Future system velký úspěch, ale u nás asi zůstane ještě nějakou dobu nepochopen.

Neštěstí každého génia, který předběhl svou dobu..

Počet komentářů: 2

Miksem 08´

28. prosince 2008 v 18:44 | -S- | Zamyšlení

Letošní miksem byl opravdu netradiční! Vlastně úplně celý víkend byl docela dost odlišný hlavně proto, že se změnily umístění jak Polibku, tak semináře samotného. Zatímco v pátek 5.12. hromadně klopýtaly skupinky s krosnami a batohy do KC Novodvorská, v sobotu pro změnu mnozí pomateně pobíhali u nábřeží hledající PF UK, kde se seminář netradičně konal.

Zatímco Polibek pro mě letos byl utrpením (které nemělo ani tak nic společného s úděsnými technickými kiksy jakožto s úrovní zmatených moderátorů), seminář mi strašně utekl.
Vzhledem k tomu, že poslední 2 ročníky jsem pomáhala v zákulisí vyrábět stravu pro orgy a přednášející, vůbec jsem neměla už ponětí, jak vlastní organizace semináře dříve probíhala. Letošní téma Vztahy mě oslovilo a tak jsem si ho rozhodně nemohla nechat ujít.
Již od osmé hodiny vítala majestátná budova první ranní ptáčata a ten, kdo si opravdu přivstal měl nejen možnost si prohlédnout zajímavé vstupní auly fakulty, ale i pročíst si program celého dne a vybrat si vytouženou sekci..

Už jen vybrat si z úvodní přednášky byl docela oříšek. Souboj Halík vs Bláha vyhrál Bláha hlavně proto, že jsem to byla já, kdo našeho psychologa přemluvil, aby přišel takhle po ránu studentům něco povykládal na téma Začni u sebe (o tom, jak důležité je utvářet si kvalitní osobní vztahy pro budoucí život). Spoustu lidí jsem na něj přemluvila, aby nenastal trapas a já tam s ním, nakonec neseděla sama. Ale nebylo třeba. Přednáškový sál byl plný a nikdo nemohl litovat. Po té, co se Bláha polidštil se slovy: "Jmenuji se Karel Bláha, mám 100 kilo a je mi pětašedesát" sál lehl smíchy a bylo jasné, že si získal srdce i těch největších otrlců. Bláha je prostě třída! Nejenže se přes své nekonečné historky ze života dokázal celou hoďku a půl držet u tématu (!), ale na konci se dokonce dovedl mistrně vrátit tam, kde začal, což vyznělo hrozně pěkně:)

Další přednášku jsem tvrdě zaváhala! Nechtělo se mi slouchat Smysl Jamboree v angličtině a tak jsem raději zvolila Sousedské vztahy v pohraničí, z nichž se ale vyklubala naprosto nudná přednáška o Sudetech, kde usnul snad každý druhý. Nakonec jsem záviděla Evíkovi, která celá rozjásaná vylezla z interaktivní Jamboree přednášky..

Největší nevýhodou byly krátké přestávky mezi programy, protože PF je obrovské bludiště plné schodišť a dostat se na další program bylo nad lidské síly, tím spíš, když vás cestou v aule lákaly stánky s knihami, Obrokem, hlavolamy, Junem a ještě k tomu staří známí, kterých stále neubývalo, ba naopak...wauuu…

Stejně tak sekce byly letos neuvěřitelně lákavé a těžko si v nich vybrat. Ať už šlo o generační problémy s Václavem, simulační hru Ostrov, seznámení se s hospicem, diskusi o nevšímavosti okolí, o život neslyšících či nevidících nebo manipulaci. Já jsem si zvolila Roli muže a ženy ve společnosti, což byl dost průšvih:(
Bratr Racek měl sice neuvěřitelný přehled, ale bohužel i přelet, protože za celých 90 minut se nedotkl tématu své sekce a nikdo z organizátorů ho na to nedovedl upozornit! Co hůř, po skončení sekce nám dal přestávku v domnění, že dalších 90 minut je pokračování a ne to samé s jinou skupinou! Škoda..
Naštěstí druhá sekce Asertivita vs agresivita s Ing. Lisou mi strádání bohatě vynahradila. Sekce byla nejen dynamická, ale i zábavná a poučná. Definovali jsme si, jaké podmínky vlastně musí konflikt splňovat, aby se jím opravdu stal a také jsme ve dvojicích "hráli" hru Taliovníky, která nám skvěle demonstrovala, že hádky často vznikají úplně bezdůvodně, protože cíle každého z nás mohou být někde úplně jinde..(když se bratr se sestrou hádají o pomeranč, lze zjistit, že se není vůbec proč hádat, protože ona chce jen kůru na pečení a on vnitřek k jídlu..:)

Závěrečná přednáška Skonči u sebe s Jeronýmem Klimešem byla kuriozní. Pro mě hrozně zajímavá, ale v okolí moc nepochodil - nejen, že se také moc nezastavil u svého tématu, ale přestože měla být pozitivně laděná, dozvěděli jsme se, že téměř každý 2. vztah delší 5 let je odsouzen k zániku a jiné katastrofické informace..:)

No zkrátka na celém semináři byl spánek, zábava i zamyšlení, všechno zastoupené tak jak to má být!:)

Já tímto gratuluji celému týmu Skippy a přeji Miksemu, aby měl stále tolik nadšenců, kteří jsou schopni každý rok zajistit tolik zajímavých osobností..

Přidat komentář

Boj o demokracii!

30. listopadu 2008 v 16:00 | -S- | Zamyšlení

O politice běžně vůbec nemluvím, protože to dělá většinou spíše nepřátele, ale po dnešních Otázkách Václava Moravce už nemůžu být zticha a nereagovat na současnou situaci.

Pánové David Rath a Petr Bendl opět ukázali, že by si měli zamést každý před svým prahem. Vzájemné dohadování a osočování, které dnes předvedli, lze přirovnat jedině k dětem na pískovišti, které se hádají, čí bábovička, že je lepší a hezčí. Stejně tak omlouvání svých činů tím, že "můj předchůdce vyhazoval taky! (konkrétně D. Ratha ohledně propouštění ředitelů nemocnic). Kde to proboha jsme?! Tím hůře, že mnohdy se ani V. Moravec nemohl pře slovní průjem pan Ratha dostat ke slovu a diskusi řádně vést. Skákání si do řeči, obviňování a vtahování osobních sporů do diskuse prostě do takového pořadu nepatří a hlavně ukazuje na chování vyloženě nezralých lidí. Tím více zarážející je fakt, jakou fukci tito "lidé" zastávají.

Oproti tomu pan Ladislav Jakl působil jako člověk, který ví, co říká. Popíchnout diskutéry si sice neodpustil, ale mluvil velice JASNĚ, SLUŠNĚ a výstižně. Což se o obou předchozích jmenovaných říct nedá (hlavně pan Bendl nebyl schopen říct jasnou odpověď na několik přímých Moravcových otázek).

Co se ale projevilo úplně nejvíc je to, co je u nás největším kamenem úrazu už docela dlouhou dobu. Vychází najevo, jaké dezinformace vychází z médií a proti komu velmi jasně směřují.

V době, kdy by se mělo ve školách vyučovat hlavně KRITICKÉ MYŠLENÍ, se čím dál víc setkávám s tím, že lidé kolem mě bezhlavě věří českým médiím. A protože televize má největší moc, logicky je nejzranitelnějším subjektem, který se snaží kdekdo ovládnout.

Například tolik propíraná kauza s ratifikací Lisabonské smlouvy jasně ukazuje, jak to u nás funguje. Zatímco média nás několik týdnů masírují podprahově negativisticky zabarvenými výrazy typu "Klaus prohrál" "Klaus se ZASE naváží" apod., nikde se nepíše, o čem vlastně ta neustále propíraná Lisabonská smlouva vlastně je, co KONKRÉTNĚ obsahuje a co tedy na ní náš prezident kritizuje! Tím spíše, že u soudu nyní V. Klaus zastupoval Senátní návrh sporných bodů smlouvy, NE SVŮJ VLASTNÍ, jak neustále média dávají k dobrou!

Stejně tak spoustě lidí nepřijde divné, že co do rozhodování tisícistránkového dokumentu takové mezinárodní důležitosti byl Ústavní soud hotov ZE DNE NA DEN?! Už někdy něco Ústavní soud rozhodl TAK RYCHLE? Nabízí se otázka, zda to opravdu nebylo na politickou objednávku. Vždyť něco tak složitého přece nelze posoudit za tak krátký čas!

Jak bylo z dnešní debaty patrné, ani David Rath, ani Petr Bendl nemají sami úplně jasno v tom, co je ve smlouvě potřeba změnit, co je pro naši zemi nebezpečné a kdo by o tom měl vlastně rozhodovat. Jenom tím dokazují, že smlouva je opravdu nepřehledná a složitá. Tím spíše se do ní schová něco, co pro naši budoucí existenci může být katastrofální. O to víc mě udivuje, že se strhl takový povyk kolem názorů pana Klause, které jsou zcela na místě. Dokument takové vážnosti musí být přezkoumán i z právního hlediska a jak řekl správně pan Jakl, je to dlouhodobá záležitost, která nemůže být ihned vyřešena a právní posouzení NENAHRAZUJE politickou debatu nad tímto dokumentem. Jinými slovy případné soudní rozhodnutí má sloužit jako jakýsi posudek, ne konečné slovo!

Tím spíše je podezřelé, že místo konstruktivní debaty ve vládě a informování veřejnosti by se nebýt našeho prezidenta o smlouvě vůbec nemluvilo a pěkně po tichoučku by byla smetena ze stolu a podepsána. A to hlavně O NÁS - BEZ NÁS!

Jak podotkl pan Jakl, už vůbec nejde o ratifikaci nějaké smlouvy, protože tím, že už byla min. v Irsku odmítnuta svědčí o tom, že jako demokraticky smýšlející společenství musíme uznat, že nějaká ratifikace už není možná. Spíše bychom měli přistoupit na debatu o tom, co změnit nebo jak to udělat jinak! Místo toho se najednou útočí na člověka, který hájí naše zájmy (i když to tak možná hlavně díky masáži médií nevypadá). A hlavně ze setrvačnosti trvat na něčem, co je fakticky mrtvé je směšné a nelogické!

Stejně tak argument o tom, že pan Klaus se snaží stávající boj využít ve svůj prospěch ke zviditelnění vznikající evropské strany Libertas je opravdu plochý, vezmeme - li v úvahu, že své názory ohledně EU a této smlouvy dlouhodobě nemění a jsou dlouho známé i nám laikům normálně politice neholdujícím.

Čím dál víc zarážející je rozpor, který lze sledovat, čtete- li si různé periodika - ať už jde o Respekt, E15, elektronické noviny, zahraniční periodika a hlavně diskuse k jednotlivým článkům (kde jsou nejednou názory opravdických odborníků)! Když si čtete různé zdroje, zjistíte, že pravda je i trochu jinde. Ať už jde o falešné informování toho, co V. Klaus v Irsku řekl a jak na to tamní špičky reagovali, tak o situaci romských menšin(?!), či kauza Kočka - Paroubek apod. Možná mnohé zprávy vyloženě nelžou, ale spíše zatajují kontext, ve kterém se někdo něco řekne a tak vyloženě zabarvují výsledek, který si z toho po přečtení či shlédnutí odneseme. A nejde jen o TV Nova, jak se na první pohled může zdát. I ČT byla několikrát Radou pro rozhlasové a televizní vysílání potrestána za neobjektivitu.

Zkrátka a dobře je velmi zlé, že lidé stále přistupují k médiím a televizi s presumpcí neviny a s bezhlavou důvěřivostí, protože objektivita je bohužel v dnešní době již vzácná a to zvláště u novinářů.

Naposled bych chtěla zdůraznit, že pokud se podíváte na nějaký NESESTŘÍHANÝ spot, kde Václav Klaus hovoří, zjistíte, že se nejen vyjadřuje DIPLOMATICKY, ale hlavně NEPOMLOUVÁ SVÉ PROTIVNÍKY (narozdíl od většiny našich politiků) a skutečně nás reprezentuje! To, že má kontroverzní názory a hlavně ješitné vystupování nás nesmí ovlivnit v tom, abychom se přidali k bezhlavému davu, který v touze "HLAVNĚ NEVYBOČOVAT z davu.." (kterým teď Evropa je), poškodili nejen sebe, ale jak V. Klaus zdůraznil, i budoucí generace!

Už delší dobu je vidět, že jakmile někdo přijde s názorem neshodujícím se s názory "proudu" je na něj hned něco nalezeno, je obviněn téměř z velezrady a zesměšňován se snahou zadupat ho do země a zničit (a nejde jen o názory našeho prezidenta).

V psychologii, co do patologického smýšlení davů je znám pojem "skupinová hloupost" - "groupthink". S tímto pojmem jsem se setkala na přednáškách docenta Koukolíka, osobnosti, které si velice vážím. Nejlepší je asi přesná encyklopedická definice:

Groupthink je způsob myšlení jednotlivců, úmyslně odpovídající zachování shody ve skupině. Skupinové myšlení v zájmu shody skupiny potlačuje nezávislost rozhodování jedince a jeho samostatnost, dochází k tlaku na uniformitu a sebecenzuře. Soudržnost a solidarita ve skupině se stává důležitějším než reálné zvažování faktů. Groupthink může způsobit, že skupina (typicky výbor nebo velká organizace) učiní špatná nebo nerozumná rozhodnutí, o kterých by každý člen mohl individuálně usoudit a zvážit, že nejsou moudrá.

Tento fenomén se uplatnil nejen ve válkách (Pearl Barbor, invaze na Kubu, 2.sv.v.), ale čím dál častěji se projevuje i v každodenních záležitostech a rozhodování bohatých a vlivných skupin (například politici, organizace apod.).

Bojím se, že směřujeme přesně tímto směrem, že naše země už zdaleka tak demokratická jak se domníváme a že nově nastolená "demokracie" bude perfektně vybavenou klíckou, ve které budeme sedět a stále si namlouvat, jak dobře jsme pořídili…

Doporučená literatura:

František Koukolík, Jana Drtilová: Vzpoura deprivantů: o špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci, Praha, Makropulos 1996

Ekonomický deník E15

Výborné kriticky smýšlející stránky D-FENS

Počet komentářů: 2

Národní park II.

2. listopadu 2008 v 14:53 | -S- | Běžný život

Tak aby toho nebylo málo, včera jsme s mamkou harašily po domě, když v tom mamka vylítla na zahradu, co že to prý táta má?!

Málem mě trefil šlak. Pod paží držel bažantí koroptev, nádhernou, načechranou, s odevzdaným pohledem a kupodivu klidnou na to, že náš pes šílel jak posedlý ďáblem a sápal se tátovi po kalhotách. Skoro jsem měla pocit, že se mu ji podaří dostat. Prý ji našel u nás na zahradě, schovanou pod živým plotem a prozradil ji právě náš norník, který se tam za ní zuřivě dobýval.

Po rychlé poradě jsme ji rychle uklidili do slepičí voliery, ovšem naše slepice jsou zkrátka slepice a nelibě to nesou:(

Zbytek dne bylo slyšet pouze zoufalé a neúprosné štěkání a dobývání se naší čtyřnohé klobásy ke slepicím, i když ho od vysněné potravy dělila dřevěná kukaň a metr hlíny. Holt lovecká vášeň je lovecká vášeň..

Tak si říkám, co mě bude čekat příští víkend? Přilétne k nám orel, nebo se u nás usídlí veverky? Zvířecí tamtamy duní nějak rychle, tak abychom tu v únoru neměli ledního medvěda...

Přidat komentář

Národní park

1. listopadu 2008 v 19:58 | -S- | Běžný život

Tak mě napadá, že od chvíle, kdy se u nás doma na zahradě začal budovat projekt Brandýské jezero, začíná se kolem cosi podivného dít…

Především u nás stoupl počet živočichů. A to doslova. Zatímco dřív u nás byly samozřejmostí sýkorky všeho druhu a kosi (s kterými mamka vedla nekonečnou válku), od doby dokončení prvního jezírka si začínám připadat jak v Hitchcockove hororu. Ptáci všeho druhu se nám přes léto při obědě předváděli koupáním a dováděním ve vodopádku, nalítávali na terasu jako kamikadze téměř do jídla a párkrát minuli o centimetr naše čelo či obličej. Objevila se tu žluna, sojka a zvýšil se počet neuvěřitelně rachotajících zlodějek strak! Od chvíle přesunování kamenů nacházíme každou chvíli někde žábu, odneseme ji do jezírka a druhý den ji máme před dveřmi zase - skokan? Ne, pro změnu ropucha. S počínajícím podzimem jsme objevili na položené folii zkřehlé "cosi" vypadající jako mlok či čolek a doteď se nad atlasy hádáme, co že to vlastně bylo. Hlavně že to nezmrzlo.

Pomalu jsem si začala zvykat, tím spíš, že teď domů jezdím jen na víkendy.. A co se to minulý víkend nestalo? Přes celý den bylo slyšet neuvěřitelné vřískání a divné zvuky. Něco mi říkalo, že to asi obvyklá straka nebude. Skoro to znělo jako vřískající dítě. Pak jsem vyšla ven a jen mimoděk jsem se koukla na již téměř zlatavou břízu. A co to nevidím - hnědé štíhlé tělo ve vidlici větví - dyť to je sova!!??!! A tak jsem zalarmovala kdekoho, abych se ujistila, že mám správné brýle - je to možné, vždyť to má štětičky?! To je přece výr!!!! No namouduši, Výr velký, Bubo Bubo, prosím, seznamte se:)

Z mého prvotního strachu, že ho vyděsíme svým zájmem, nic nebylo. Klidně si tam seděl, koukal, ani se nehnul, zatímco my pod stromem běhali, pokřikovali, dohadovali se, brzy se přihrnula i tetka se strejdou a lidi na ulici se zastavovali a koukali, co se to proboha zase u nás děje.. no komedie neuvěřitelná!

Nakonec táta vylezl na střechu, aby ho pořádně mohl vyfotit a nutno podotknout, že fotky fakt vyšly, asi to bylo mládě, ale fakt krásné!:)

Bohužel, další ráno už tam nebyl a ani tento víkend se na větvi neobjevil. Ale občas podobné vřískání zaslechnu a tak je docela dobře možné, že tady někde sedí, kouká na nás a my o něm nevíme.

Tedy doufám...

Počet komentářů: 2

Křen

28. října 2008 v 19:59 | -S- | Běžný život

Tak už vím jaké je to dělat někomu křena!

Nepatřím zrovna mezi lidi, kterým by nějak extra vadilo být mezi zamilovanými, natož být "páté kolo u vozu" (pokud to tedy nevadí přímo jim), ale co je moc, to je moc!

Moje nejlepší kamarádka má nového přítele. No nutno podotknout, že pobýt a potkat se poprvé na Svatováclavských slavnostech byl fajn nápad. Je tam dostatek atrakcí, stánků a rozruchu na to, aby jste se ve chvíli, kdy se oni navzájem vrhnou do náruče mohli věnovat těm rádoby zajímavým plastovým ptákovinám ve vietnamském stánku.

Tedy alespoň jsem si to myslela...

Nejdříve jsem byla unešená - moje kamarádka zářila jako sluníčko na hnůj, byla neuvěřitelně vysmátá, UVOLNĚNÁ (což na studentku medicíny, která to bere vážně, je zázrak) a hlavně dost odvázaná. Celou cestu do Boleslavi pokukovala a těšila se na burčák (a to alkohol pije velmi málo) a jakmile jsme k němu dorazili a netrpělivě jsme vystáli frontu u stánku, během půl hoďky v nás třech zahučela celá flaška! No nestačila jsem se divit. Její přítel je navíc taky neuvěřitelně fajn a protože jsme jakožto skauti neměli problém bavit se spolu jako staří známí a počasí nám přálo, atmosféra byla opojná a burčák lezl do hlavy:)

Postupem času jsem přišla na to, že jakákoliv má snaha o "řízení" nebo plánování programu je marná - vládli prostě ONI. Když se zrovna neobjímali a nepusinkovali, zastavili se u nějakého naprosto neuvěřitelného stánku a dělali tam blbosti. A pokud jsem se snažila rozvést zajímavou debatu, velmi brzy jsem to vzdala - po ohlédnutí jsem zjistila, že si mluvím pro sebe, jelikož ti dva se zasekli tak 20 metrů za mnou a svět pro ně neexistuje.

A takhle to pokračovalo téměř celý zbytek dne až do večera. Mé nohy těžkly, hlava také a tak se nelze divit, že když jsem v Boleslavi uviděla velboloudy, pojala jsem podezření, že se jim povedlo mě opít burčákem!

Nakonec ale vše dobře dopadlo. Velbloudi byli plánování, fyzičtí a vozili děti. Všichni jsme se v pořádku vrátili domů a já se v duchu mohla popasovat s pocitem, že všechno je jednou poprvé - i ten pocit, že jsem byla poprvé v životě PERFEKTNÍ KŘEN! :)

Počet komentářů: 1

Ať žije brigáda

23. září 2008 v 18:38 | -S- | Běžný život

Tak od minulého dne konečně vím, jaká je PRAHA!
Začalo to úplně nevinně.. Můj zaměstnavatel z loňska - taneční škola RYTMIK mi zavolal, jestli bych jim nepomohla roznést reklamu do škol. A protože se mi peníze takhle narychlo před začátkem roku náramně hodí, kývla jsem na to. Ve čtvrtek 12.9. jsem si v pohodě došla do jejich kanceláře pro informace, co že mě to čeká. Domnívala jsem se, že půjde o pár hodinovou/ jednodenní záležitost a nic netušíc jsem tam dorazila v 9:30. Za chvíli začalo jít do tuhého.
Nejdříve mi ukázali atlas Prahy se zakroužkovanými školami a já si oddechla - bála jsem se, že dostanu jen adresy a hledej si.. Jenže pak následoval rychlý sešup dolů - "Tak jste na to 2, ta druhá slečna má centrum Prahy" - a ukázali mi oblast centra, kde byla taková změť koleček, že z toho by nebyl moudrý snad ani papež! Tak jsem si oddechla, že tuhle oblast naštěstí nemám a dostala jsem do ruky papír se stránkami, na kterých jsou nějaké mé školy.. Vlastně všechny SŠ, VŠ, SOŠ, koleje a menzy - mimo centrum. A pak následoval druhý šok - nebyly to letáčky o velikosti A5/4, jak jsem očekávala, ale obrovské plakáty velikosti A3 na křídovém papíru těžké jako sviňa!!!
A já samozřejmě měla jen malý batůžek.. Tak jsme naštěstí někde schrastili mega igelitku a gumičky, aby to vůbec bylo přenositelné :/ Nakonec mi bylo oznámeno, že by to potřebovali mít do týdne roznesené - ooops, já už měla 2 dny rezervované na výlet a do toho víkend..takže za 3 dny to mám roznést?!!! Pane Bože..

No co se dalo dělat.. Hned jsem sedla, naplánovala trasu dle spojů které byly v mapě vyznačené a vyrazila jsem. Neměla jsem moc času na dlouhé mudrování a tak jsem vyrazila na trasu Smíchov - Motol - Kajetánka - Hvězda - Větrník - Řepy - Vokovice - Holešovice - Kobylysy. Kdo nezkusil oběhávat Prahu bez pečlivého plánu bez zastávky, neví, jak (ne) funguje MHD. Celých 8 hodin jsem běhala v ruce s igelitkou, slunce neúprosně pálilo a já neměla žádné jídlo, jen půl litru vody a jako na potvoru v okolí mých zastávek nebyl žádný obchod. Domů jsem přijela totálně mrtvá s pocitem, že 16 škol z nějakých 60 je dost slabota..

Nicméně další den už jsem si mohla na internetu co se týče dopravy pečlivě naplánovat a změna byla více než viditelná! V pátek jsem začala na ortenově náměstí a pokračovala jsem přes Troju, MATFYZ - Kobylisy - Libeň - Kobylisy - Střížkov - Starý prosek - Prosek až do Kbel, kde jsem to zabalila.

V pondělí jsem se vrhla do práce ještě náruživěji, protože jsem byla odpočinutá z víkendu a hlavně jsem nebyla ničím limitovaná - nikam jem nespěchala a hlavně jsem doufala, že už všechno dokončím a budu mít klid. Naneštěsí se přes víkend prudce ochladilo a nejn že byla hnusná zima, ale navíc i pršelo. A já pendlovala už od půl 8 z Černého mostu do Horních Počernic - ČM - Chval - Satalic - přes Lehovec do Hloubětína - do Vysočan - Čimic - Bohnic (kde jsem měla celkem dost zastávek) - Kobylisy - Dejvickou až do Suchdola, kde jsem se neplánovaně zasekla v ZEMĚDĚLCE:( - Nebušice - Divoká Šárka - Stodůlky - Hůrka - Vysočanská a dom. Za 11 hodin jsem toho stihla neuvěřitelně moc, ale přesto jsem nebyla schopná dodělat vše, protože některé trasy prostě nejde zkombinovat:(

A tak jsem čekala do čtvrtka, kdy jsem ráno vyrazila zdolat můj rest v Letňanech (Euroškola), zajela jsem do Čakovic a přes Smíchov až do Radotína (prdel světa, ale je tam pěkné gymnázium Oty Pavla). Za 3,5 hodiny jsem byla konečně hotová a mohla jsem jet vrátit všechny zbylé značně zmuchlané letáky a naštěstí mi hned dali výplatu.
Nikdy jsem snad neměla větší radost jako ve chvíli, kdy jsem se těch dvou neskladných rolí zbavila, batoh byl najendou úplně prázdný a já mohla s radostí a plnou peněženkou vyrazit k domovu a užívat si prázdninové svobody!:)

A co mi tahle brigáda vlastně dala? No nejlepší na ní asi bylo, že mě platili od hodiny (kdyby ne, ani bych do toho nešla!). Mnohokrát napadlo, že je to pro zaměstnavatele strašná ztráta peněz, protože mě mnohdy vlastně platili za vysedávání v pražských kolonách.. Já jsem díky tomu poznala celou Prahu a nebýt toho časového presu, určitě by to bylo mnohem lepší. Místa jako Radotín, Řepy, Suchdol, Nebušice apod. vůbec neznám a často mě až překvapilo, co všechno ještě pod Prahu vlastně patří!
Také jsem si vyzkoušela, že pražská MHD je totálně v háji. Pokrytí škol je sice celkem dobré (poblíž každé školy většinou byla nějaká zastávka), ale projet Prahou bez problémů se nedá. Na to, že je Praha rozkopaná během prázdnin už jsem si celkem zvykla, ale že je rozkopaná všude vím jen díky této brigádě! Nejednou se mi stalo, že busy jely někam jinam nebo končily dřív a někde jinde než měly, zastávky byly posunuté, frekvence malé (do Radotína 1 za hoďku) a tak se mi cesta často protáhla o několik hodin denně.

A co můj nejzajímavější poznatek? Typ a umístění školy lze poznat na první pohled.
1) Pokud jdou proti vám podivuhodná individua prošpikovaná piercingy, zahalená v kouři a obklopená " roštěnkami", buďte si jisti, že je na blízku SOŠ
2) Vidíte-li individua kouřit na rohu, poblíž bude vchod do budovy - chodit kouřit daleko je příliš fyzicky náročné!
3) Budovy SOŠ bývají odporné - buď v přestavbě a nebo vypadají jako poslední polorozpadající se krychlové pozůstatky komunistické architektury.
4) Gymnázia jsou většinou staré klasicistní budovy působící majestátně a spořádaně nejen zvenku, ale i zevnitř. Jejich studenti jsou slušní a dokonce vás ZDRAVÍ!
5) Vysoké školy sice vypadají různě, ale jakmile jsou soukromé, změna vás uhodí do očí - uniformy nosí personál, někdy i žáci, všude je čisto, vypulírováno a po vstupu se vás hned někdo ujme.
6) Navštívila jsem školy obchodní, gastronomické, hotelové, policejní, obyčejné střední i ty se zaměřením na jazyky, počítače nebo fyziku. Nejvíc ale na mě zapůsobila klasická Gymnázia a soukromá hotelová VŠ.

Trochu statistiky na závěr: rozdala jsem asi 110 párů plakátů, navštívila cca 60 škol, menz a ubytoven, za hodinu průměrně stihla 2 školy a strávila v terénu 30 hodin. A jaký je můj závěr? Tuhle brigádu by měl povinně absolvovat každý ještě před tím, než si podá přihlášku na SŠ,VŠ, nebo SOŠ školu, protože lepší exkurzi a pohled do zákulisí našeho školství určitě neznám!:)

Přidat komentář

Návrat

25. srpna 2008 v 21:51 | -S- | Běžný život

Tak jsem se musela vrátit..
Ale jedno se změnilo. A to, že můj "běžný" život už vůbec nebude běžný. Brazílie mi spoustu dala a spoustu vzala - a naštěstí vzala vše, čeho jsem se chtěla zbavit a vyřešila mé letité psychické problémy:)

Takže blog mění barvu, protože jakákoliv vzpomínka na svítící brazilské slunce je pro mě teď bolestná...
Ale čas běží a já se nyní musím poprat s programem na PONS, s časovým presem v podobě maratónu kolem všech známých dlouho neviděných:) a zářijovým zajížděním do vysokoškolských kolejí (DOSLOVNĚ) :)

Počet komentářů: 2