Sandaria´s world na Blog.cz

První týden připomínal noční můru!

Začala jsem chodit na kurz. Jenže jsem se dostala do již rozjetého kurzu mých kolegyň z interny, které jsou tu už od listopadu. Za 2 týdny mají zkoušku. Připadám si vytržená z kontextu. Naše Lehrerin je velmi mladá sympatická kost se kterou je radost se učit. Má to malý háček - probíráme v němčině témata, která mi dají zabrat i v čj!

Články o koučování, pracovní diplomacii, politických problémech a nemocnosti v regionu mě jaksi míjejí. Abych aspoň něco dohnala, letím hned večer do knihkupectví a vypláznu 32 éček za Taschenworterbuch Langenscheidt. Něco jako Luxor tu teda vážně není a můžu být ráda, že tenhle jediný výtisk v česko-německé formaci vůbec měli!

V nemocnici si připadám podobně. U nás na oddělení je sice Čech - Tomáš, který se smnou ale na zákaz primáře nesmí bavit česky. Takže nemám šanci zjistit nějaké tipy na "zabydlení se". Pěkně mě představí sestrám a místnímu kolektivu, za chvíli ale nemám nejmenšího tucha, kdo je kdo a jak se jmenuje (kromě sester jsou tu fyzioterapeutky, sociální pracovnice, "kuchařka" nebo co to je, bratr a "Case Managerka" (o tom později) - zkrátka hafo lidí).

Nejlepší je, že místní německý zvyk je při pozdravu si podávat ruce. A to fakt všem v dosahu. Dokonce se to píše i v učebnici. Pořád si na to nemůžu zvyknout. Na hlášení sedím jak křen dokud se ke mně všichni nepřihrnou podat mi ruku. Moje snaha o nenápadnost tak bere za své a já musím interagovat! Peklo!:)

Nejvíce mě dostává zvyk společné snídaně. Jelikož se chodí do práce na 7, tak tu sestry s lékaři snídají. Sice je to snídaně až v 10, ale i tak je to strašně pěkný zvyk. Z jejich konverzace jsem ale vyčerpaná. Ani nejsem schopná pochytit, o čem se baví a za chvíli mi jen hučí v uších. Navíc náš Ober (vedoucí oddělení) je hrozně ukecaný a samý vtípek a já jsem jediná, která neví, čemu se ostatní smějí! Snažím se aspoň zaujatě zkoumat to skvělé pečivo, co tu mají. Asi bych pro něj i zabíjela!:P

Na vizitách chodím s ostatními jako pejsek, usmívám se a pokyvuju - kardiologie mě teda vždycky docela míjela a jejich odborný slang nemám šanci chytit. Když se dostanu k učebnicím EKG, je mi do pláče. Všechno má svoje vlastní německé názvy, prakticky nic nepřejali z AJ ani z latiny. Bodejť bych pak mohla vědět o čem asi mluví!!! :(

Přes týden se snažím na Skypu s Jardou přeložit aspoň část těch dokumentů. Stihneme a pochytíme ale velmi málo. Vím jen, že hospitaci mám tak dlouho, dokud nebudu mít aprobaci a aprobaci musím mít do 15.3., jinak se smlouva ruší. Během hospitace mi platí ubytování a kurz a pokud poté nenastoupím do práce nebo odejdu během prvního půl roku, tak jim musím kurz zaplatit (o jeho ceně nemám nejmenšího šajna, ale mastné to asi bude...). To je tak vše co jsem pochytila.

Na konci týdne jedu domů jako šílená, s nohou na plynu a hlavou k prasknutí. Potřebuji "voraz"!

No jak to tak bývá, lehko na cvičišti, těžko an bojišti, že?

9.1. jsem přijela do Gorlitzu "natrvalo" a neměla potuchu co mě vlastně čeká (pí. Schultz to zrovna s podrobnostma nepřehnala - lépe řečeno mi samozřejmě v pátek žádné informace nedal..)

Na personálním se usazuju a Frau Schultz mele. A mele a mele a mele..Tupě přikyvuju a usmívám se, rozumim minimum. Nemám ale ani slov k tomu, abych jí to vysvětlila.. Hromadí se mi v ruce papíry. Vůbec nechápu k čemu jsou. Dává mi smlouvu k hospitaci a pracovní smlouvu a kupodivu (poučena od předešlých kolegů) mi dává čas na podepsání do pátku. Kromě toho mi ale dává další hromadu papírů a když vidí můj obličej, začíná mi tisknout i adresy kam si musím ještě dnes zajít a k tomu mi dává mapu, abych věděla kde co je.

Když odtamtud odcházím, vím jen, že musím obejít banku, pojišťovnu, ubytovnu. Vzhledem k tomu, že se zde dost hraje na polední pauzy (dlouhé hodinu a půl!), musím si pečlivě tozvrhnou kam kdy zajít. Obíhám pojišťovnu a třesu se strachy, aby se mě neptali na podrobnosti, protože naprosto netuším co bych jim měla říct. Naštěstí se domluvíme i ohledně mé současné adresy a odcházím vítězně s potvrzením o registraci.

Pak hned do ubytovny. Ulice jsoutu pekelně dlouhé, docela mi trvá než to najdu. Hurá! Květinová 36! Bezva. Jde o charitativní bydlení pro lidi s nějakým postižením?! (haha, to to teda začíná..) a zároveň Odbornou školu zdraví a péče s internátem. Dostávám krásný pokojík s vyklápěcí postelí a útulně vybavený. Příslušenství a kuchyň je na patře a internet (děsivě pomalý v přízemí), ale platí to klinika, tak kdo by si stěžoval?!!! :) Místní podkrovní obývák je k sežrání, škoda že ho nemám na patře, po schodech se mi lézt nechce:P

Vybalím si a letím do banky. Mé obavy o další děsivý rozhovor se nevyplní. Paní je strašně milá, docela jí i rozumím - a hlavně - Commerzbank má smlouvu s klinikou, takže přesně ví co a jak mi má nastavit jakožto nováčkovi. Pak se s paní zapovídáme a těší mě, že je nadšená z toho, že tu (v Německu) chci pracovat. Aspoň něco pozitivního první den. Na závěr letím ještě na finančák. Tam ale nepochodím (máte už zařízené přihlášení na radnici? Cooo? O tom mi nikdo nic neřek..). Tak jindy no..

Večer padám únavou a z posledních sil se snažím pochopit, co všechno jsem to dostala za papíry - nemám šanci. Pořádný slovník jsem si ještě nepřivezla a na právnickou němčinu si můžu tak leda..LEHNOUT!

Abych vám můj nový "skorodomov" trochu přiblížila:

Görlitz, česky Zhořelec, v současnosti nejvýchodnější město Německa na německo-polské hranici. Německý Görlitz tvoří historická část Zhořelce; někdejší východní předměstí, které odděluje řeka Lužická Nisa, představuje dnes samostatné polské město Zgorzelec. Toliko Wikipedie:). Městem prochází 15. poledník středoevropského času - takže až budete chtít vědět přesný čas, obraťte se na mě;).

Zatímco v 90. letech mělo město skoro 80 tisíc obyvatel, v roce 2005 už jen 58! Je to tedy město poloprázdné, ale zatraceně zajímavé - pyšní se 4000 památkami od gotiky, přes renesanci až k secesi. Natáčely se tu filmy jako Goethe, Předčítač, Hanebný Pancharti či Kolem světa za 80 dní s Jackie Chanem. Takže zatímco po kulturní stránce tu chcípl pes (je tu divadlo a kino, ale žádné Cine Star nečekejte), historický duch města je přímo omračující. Na každém rohu vykukuje nějaká věžička, kostel, brána, studna nebo památník. To vše na 44km²!

Nemocnice byla založena roku 1905, dnes se skládá z 16 klinik, spadá pod Technickou univerzitu v Drážďanech a jako jedna z mála má certifikát kvality péče o pacienty od americké Joint Commision.

Já jsem na interně. Dali mě na kardiologii, ale brzy asi budu lítat všude, kde mě bude potřeba - od dubna se totiž otevře nová mega interní jednotka, kde spojí celou internu dohromady a personál se tam pěkně sežere - to bude panečku Apríl! :P

Naše oddělení se nijak moc neliší od našich starých nemocnic po rekonstrukci - pokoje až po 4 (většinou po 2) a zima jak v márnici z oken bez izolace.Zato má ale každý pacient u postele kardio monitor (pro sledování tlaku, tepu, EKG na sesterně), svůj telefon na kartu, minerálky, kávy a 3 druhů čaje kolik chce (pokud může :D) a každý doktor má svůj služební telefon.

V nové budově to je ale komplet všechno nové a špičkově vybavené, až mi oči přecházely! Ani nevím, jestli se tam mám těšit - budu se tam bát vzít cokoliv do ruky!

Fotky bohužel zatím nemám, chodím domů za tmy a na focení není čas.. Ale snad už brzy..

Kdybych měla psát od začátku, tak by to bylo vyprávění na hezky dlouho! Snad bude stačit, když řeknu, že o práci v Německu jsem přemýšlela už od loňského jara a odjet jsem se chystala od letošního podzimu (po získání diplomu).

A jak to tak bývá, život je samé překvápko - nejen že oproti loňsku bylo na Job veletrhu méně nemocnic a nabídek, ale s německým kurzem jen 1 - a to právě Görlitz.

Ostatní nemocnice vyžadovaly nástup s certifikátem B2, který jsem neměla a chystala jsem se ho udělat právě v Německu - přímo u zdroje. A tak zatímco mi všechny ostatní kliniky psaly ať se k nim přijedu podívat, Görlitz mlčel (přestože na veletrhu to vypadalo na okamžitý nástup). 2 týdny uběhly a začali jsme být nervozní - všechny ostatní nabídky nejsou tak lákavé a já potřebuju vědět, zda si tu jazykovou zkoušku mám udělat zde v Praze?!! Takže posíláme upomínku do Görlitzu. Naděje že odpoví je malá - je týden před Vánoci a všichni mají asi úúúplně jiné starosti.

Každý den v mailu nějaké nabídky - z Frankfurtu, Schönecku, Parsbergu.. Nakonec si domluvím v Parsbergu týdenní hospitaci (návštěvu s čumendou) od druhého lednového týdne. Pošlu jim všechny potřebné formuláře a dostávám zpět haldy podrobných informací o tom, jak a kdy a kam mám dorazit, kde mi zajistili jídlo a ubytování a u koho se mám hlásit! Wow - tomu teda říkám servis.;) Vypadá to, že si to tam zajedu obhlídnout, na začátku února si udělám zkoušku a ke konci února nastoupím - to přece vůbec není špatné!

27.12. ŠOK. V mailu mě čeká zpráva z Görlitzu - přijeďte na pohovor 3.1. v 15:00 tam a tam. Nic víc. Uf. To teda člověka dostane! Na poslední chvíli zařizujeme jízdenky (cesta trvá 5 hodin s přestupem v Drážďanech, přestože autem je to něco přes 2 hoďky) a naprosto netuším, co mě tam čeká.

3.1. vyrážím ráno směr Drážďany. Po cestě opakuji obvyklé fráze na pohovory - v Drážďanech se pak zabavuji prozkoumáváním výborných místních pekárniček a obchůdků. Do Görlitzu dorážím v půl druhé - zkoumám jízdní řád tramvají na nádraží, ale nedaří se mi zjistit, která zastávka je ta co potřebuji - času mám dost a tak vyrážím podél kolejí do centra.

Görlitz mě jednoduše uchvacuje a získá si mě už po pár krocích. Genius loci tohoto místa by se dal přímo krájet! Když se konečně dostanu k nemocnici, připadám si jako turista po celodenní prohlídce Prahy. Je tu pěkná kosa, ale pohled na krásnou budovu nemocnice mě pěkně hřeje.

Budovy byly postaveny v roce 1905 a zůstaly stále stejně krásné - z červených cihel vypadá čelní budova spíš jako radnice a trochu připomíná Baťův Zlín. Prostě přesně něco pro mě!:)

Dokodrcám se k bufetu, abych si areál obhlídla. Ke starým budovám je přiděláno pár nových, v podobném duchu jako ty staré, aby koncepci nenarušily. Když přijdu do kanceláře primáře, jsem už v podstatě rozhodnutá, tady se mi prostě líbí!:)

Pohovor trvá asi jen půl hodiny. Krátce mě nechají se představit (samozřejmě v němčině - hahaha), něco povědět o mé návštěvě Nigérie, pak po mě chtějí vědět co za specializaci je mým cílem a když jim řeknu o hospitaci v Parsbergu, tak mi řeknou, že potřebují, abych nastoupila co nejdřív (vzhledem k tomu, že jazykový kurs je pro ně měsíc zdržení navíc). Ok, tak Parsberg zruším, já na to.

Dobře - můžete přijet už v pondělí 9.1.?

Jasně jasně!! A v duchu mi běží jen "WTF WTF WTF?!"

Pak mě nechají na chodbě a nekonečně dlouhou dobu se radí. Pak mě opět naženou dovnitř, vyrozumí mě o tom, že mi mohou nabídnout jen práci na dobu určitou jako náhrada za mateřskou a já vyrážím s Frau Schultz (personalistka) vyřizovat papíry. Okopíruje si moje diplomy a dokumenty, rozloučíme se a já chytnu nejdivější možný vlak s příjezdem v půl 9. večer!

Suma sumárum - 10 hodin jízdy, hoďka pohovor a práce je moje :D

Život je prostě houpačka!

Ráno máme konečně snídani doma. Servírují se palačinky. Když se na ně s chutí vrhnu, hned je mi zle! Uvnitř je totiž párek s jakýmsi zelím, jenže to celé odporně pálí a samotná palačinka má divnou pachuť. Zůstávám u chlebu s máslem a džemem. Lepší než nic!
Do nemocnice dorážíme kolem 10. hodiny, čeká nás pohled stejný jako den předtím - stovky lidí před nemocnicí - vůbec to neubývá!! Spíše naopak.

Den uteče celkem rychle, jako by se pacienti domluvili, máme tu samé pálení žáhy z refluxu žaludeční kyseliny a bolesti zad z těžké práce. Bodejď by je nepálila žáha, když žerou tolik pálivého! Neustále vysvětlujeme jak mají změnit stravování, trpělivě přikyvují, občas musíme zavolat "žlutou" či "zelenou" aby tlumočila starším lidem. Vyskytnou se tu ale i šokující případy. Například klučina s vrozenou vadou obrovského palce a ukazováku na ruce nebo ubohá dívčina, co v 10 letech upadla na hlavu a od té doby trpí celotělovým třesem.

Zpestřením programu je cystoskopie, kterou se rozhodne Aref dělat pacientovi, který už měsíc nemůže močit kvůli zvětšené prostatě! Jdeme na místní sál, zapojujeme zařízení a snažíme se sehnat materiál k zákroku. Místní šikovná sestřička je chytrá - je vidět že byla trénovaná v cizině. Ale i tak vždycky trvá dlouho než něco sežene. Bůhví odkud to nosí. Kupodivu všechno máme a Aref může začít. Nejdříve se snaží zavést endoskop pacientovi do měchýře, ale nejde to - pacient je příliš sevřený. Nakonec to stejně skončí u supapubické punkce. Ve zdejších podmínkách vypadá jakýkoliv zákrok se skalpelem celkem divoce, ale Aref je neuvěřitelně zručný a tak stačí jen pár hmatů a už zavádí cévku do měchýře. Když začne vytékat moč do emitky, všichni zíráme, neboť je mléčně bílá! Aref nám vysvětluje, že je to kvůli pH, které se za měsíc městnání v měchýři stalo působením baktérií zásaditým a proto obsahuje hodně vápníku. Pacient měl v měchýři přes litr moče!!!!! Máme radost že jsme tak jednoduchým zákrokem pacientovi ulevili. Bylo to velmi zajímavé pro všechny zúčastněné.

Zbytek dne se nesl ve splývajícím duchu hromady pacientů. Nejvíce nás ale zasáhl náš poslední případ. Klučina se srpkovitou anémií. Srpkovitá anémie je dědičné onemocnění způsobující defektní tvar krvinek, které nejsou kulaté, ale srpkovité. V důsledku toho špatně prochází malými cévami a v nejužších místech se rozpadají a blokují cirkulaci. Tím pádem nemá tkáň dostatečnou výživu a na místech bez dostatečného podkoží (jako je bérec) stačí malá oděrka a rána se nejen nezhojí, ale rozšíří, kůže odumře a pacient má obrovské otevřené plošné rány. Nejhorší na tom je, že se s tím nedá nic dělat. V našich podmínkách lze pomocí transplantace kůže vytvořit kožní štěpy, ale je to běh na dlouhou trať se spoustou práce a komplikací - ale v Africe je to naprosto beznadějné!:( Jediné co pacienti můžou dělat je péče o ránu - neustále převazování a udržování čistoty (což je též problém - peníze na obvazy nemá každý o čistotě místní vody radši nepřemýšlet..) Klučina měl obrovké plošné rány na obou nohách. Musely jsme mu sundat obvazy, vydezinfikovat mu to a převázat ho s penicilinovou mastí. Něco, co by v Evropě měla převazová sestra během pár minut hotové, nám se Zuzi trvalo skoro věčnost, protože jednotlivý materiál nám sestra nosila po jednom! Jejich obvazy jsou navíc na okrajích nezakončené, takže se vám skoro polovina zamotá a roztřepí dřív než to dovážte. Málem jsem se vztekla! Byla to teda tečka na konec!:(

Končíme v 5 hodin a jedeme domů na večeři! Poprvé si "pochutnám". Sladké batáty a k tomu zeleninový salát a kuře. Nutno podotknout že kuře tu má řervené maso jako hovězí a je tuhé a svalnaté, takže žádná velká lahůdka.. Dostali jsme výborné červené víno, pivo a naše oblíbené ovoce!:) Večer jsme završili brouzdaní po internetu a vzděláváním se o srpkovité anémii. Bon nuit!

První pracovní den vstáváme až v půl deváté. Jako obvykle má náš doprovod zpoždění a protože v kuchyni zatím není nic k jídlu, snídáme suché tousty. Když se konečně kolem 10 hodiny vykodrcáme z areálu, místo do nemocnice směřujeme na kliniku srpkovité anémie na audienci k ministryni zdravotnictví.
Tam na nás čeká televize a spousta čumilů. Usadí nás do místnosti, kde opět co? Čekáme.. Nemám s sebou nic ke čtení a tak dřímám - po nekonečné době nás naženou do místnosti kde sedí spousta ministrů a vážených úředníků bůhvíčeho. Začíná naše oficiální uvítání. Colin mluví o významu a cíli našeho programu a postupně nás představuje (až později mi dojde, že moje příjmení takticky vynechal neb ho neumí vyslovit!). Ministryně nás vítá, každý se usmívá, spousta oficialit, pak má prostor i prof. Thomas a nakonec si všichni zatleskáme a jdeme se fotit. Uff, je to za námi!:) Cestou do dodávky televize ještě chytá prof. Thomase a dělá s ním rozhovor - my jsme v "bezpečí" dodávky a sledujeme naši TV hvězdu! :D

Do nemocnice přijíždíme až kolem 12 hodiny! Šokuje nás počet lidí, kteří sedí na dvorku před budovou! Jsou tam postavené 2 velké stany, kdyby pršelo, ale všichni se tam stejně nevejdou - musí tady být několik set lidí!!!
Přiváží nás k zadnímu vchodu a Colin nás hned rozděluje a umísťuje. Gynekologové si vyžádají vlastní místnost kvůli soukromí, my ostatní jsme pohromadě v jedné velké místnosti s jedním vyšetřovacím lůžkem a zástěnou na kolečkách, která pořad padá Dr. Arefovi na hlavu!!! :)
Já a Zuzi sedíme u Arefa jako asistentky, vypisujeme mu žádanky na vyšetření a recepty, ukazuje nám kýly a učí nás jejich vyšetření, rozdíly a zajímavosti. Je to super až na ten zmatek. Pacienti k nám totiž pomocné sestry vodí úplně pel mel, takže každou chvíli posíláme jinam oční, zubní, kožní a gynekologické případy. Bohužel očař ani zubař tu nejsou, jsou tu jen 1 den v týdnuL
Jedeme bez přestávky, ale protože máme jen jedno lůžko dohromady, jeden pacient trvá hrozně dlouho. Připadáme si se Zuzkou trochu zbytečné a tak odcházím ke Colinovi do jeho ordinace. Tam je ale ještě větší zmatek, protože jeho ordinace sousedí s recepcí, kde se tísní desítky lidí a každý překřikuje jeden druhého. Mezitím pobíhají pomocné sestry, bílé sestry (ty jsou schopné - měří tlaky a vědí co a jak, ale jsou tu jen 3) a spousta pacientů. Navíc za Colinem neustále chodí televize a během vyšetření ho zpovídá, takže se za chvíli raději opět vracím k Arefovi a Zuzí.

Když Aref vidí, jak to hrozivě nepostupuje, zavelí, ať mě a Zuzi "Žlutá" (pomocný personál má žluté a zelené oblečení) přivede každé jednoho pacienta. Nestačíme se Zuzkou zírat a už jsou tu! Tísníme se tu ještě víc a zástěna padá co 5 minut, ale konečně to aspoň trochu odsýpá a my se nenudíme. Dr. Aref nám papíry kontroluje a podepisuje a občas musíme léčbu konzultovat s místními doktory, kteří tu sem tam prolétnou. Jsme hladoví jak vlci a bolí nás z toho hluku hlava. Končíme v půl 6. Nikdo neví proč zrovna teď - pacientů je venku skoro stejně jako ráno a žádnou pevnou pracovní dobu stejně nemáme - ale samozřejmě jsme rádi!:)

Místo na večeři nás vezou na trh abychom si koupili něco na zub, když zrovna nebude jídlo. Místní trh je v děsivě vypadající ulici s šílenou architekturou, která je zvenku ověšená zbožím. Lze tu sehnat asi úplně cokoliv - od pracího prášku po záclony. Nejlépe vypadají stánky s ovocem - papájou, banány a pomeranči! Kupují nám k snídani nějaké marmelády, margarín, cereálie a ovoce a jedeme konečně domů. Ale ouha! Opět se jen umýt - véča bude - jak jinak než u Esámy! "Néééé" - úpíme sborově! Nikomu se tam už nechce, zase si nás nebude všímat, bude tam určitě milion lidí a zase nás bude vykrmovat!

Nic naplat. Jsme tu zas. Podivuhodné však je ticho, které se dnes kolem rezidence rozléhá - není tu skoro ani noha. Žádný hluk a žádní hosté. Nacházíme Esámu venku uprostřed příjezdové cesty hovějícího si v křesílku. Nám hned seženou také židle a už nám nutí pivo. Mají tu velmi dobré pivo značky Star a pak tu také hodně pijí Guiness a Heineken. Kromě toho je tu také velmi oblíbené sladové "malt beer" - nealko, ale hodně sladké a výživné.
Esama se ptá, jaký byl první den v nemocnici. Nikomu není do řeči, naše dnešní zážitky nebyly úplně veselé. Nakonec se osmělí Heinke s tím, že se cítí frustrovaná zdravotním stavem populace. Esama moc nechápe, tak se jí snaží pomoci prof. Thomas výčtem poporodních komplikací místních žen. Esama pokyvuje a než dojde k další debatě, žene nás dovnitř na večeři.

Stolujeme opět v jiné místnosti, tentokrát s křišťálovými lustry. Všechno se tu třpytí, až se skoro bojíme čehokoliv dotknout. Na stole je opět hromada smažených banánů, masa, ryby, polévka, dokonce i špagety a prapodivné závitky. Polévku se silným podezřením odmítám a dělám dobře. I Arefovi, který je z Egypta zvyklý na pálivé, málem vypadnou oči poté co ji ochutná. Já se držím banánů a zkouším špagety bez masa. Opět jsem nešťastná, kousků chilli jsem si všimla příliš pozdě:( Heinke mi doporučuje alespoň rolky. Netuším co je uvnitř, ale chutná to jako z čínské restaurace a nepálí to. Aspoň něco. Hromadu tmavého masa odmítám i když dle personálu je mezi tím i antilopa. Myslím že pro tentokrát si tento gurmánský zážitek nechám ujít!

Za chvíli se k nám připojuje Esáma. Nabírá si hordu pálivý špaget a hází je do sebe jako Otesánek! Máme se Zuzi co dělat abychom nevyprskli smíchy. Chvílema vypadá jako Dr. Zoidberg z Futuramy, protože mu koberec špaget visí z pusy jak si jich nabral kopu. Nahází to do sebe tak rychle, že ještě stačí obcházet stůl a kontrolovat jak nám chutná. Naštěstí už přichází talíř s ovocem, na které se moc těším. Zuzí moc papáju nemusí, tak si nabere jen trochu - ale když to uvidí Esama okamžitě napichuje mega porci papáji na vidličku a hned jí to strká do pusy! Dostanu záchvat smíchu, což jsem neměla dělat neb Esama prohlásí, že se moc smát nemám a šup! Už mám v puse taky jednu! =D

Vyzývá nás, abychom přešli do vedlejšího salonku na dort a kávu. Všichni už jsou přejedení, ale on trvá na svém. Vede Zuzi k obrovskému dortu ve tvaru knihy a krájí s ní dort. Colin vtipkuje, že po krájení dortu se stali manžely! Zuzka dostává mega porci babetového dortu a my ostatní fasujeme též. Připojuje se k nám jedna paní patřící mezi Esámovy hosty a dostává dort také. Naštěstí nás Esama opouští s tím, že za ním pak máme přijít ven. Jakmile odejde koukáme na sebe s hrůzou v očích co s tím jídlem budem dělat? Obhlížíme vybavení, zda by to nešlo někam schovat - například do květináče nebo pod stůl, ale sluhové jsou stále s námi.
Nakonec si naše nová návštěvnice nebere servítky a zabalí si dort do ubrousku, protože už prý po pár dnech vykrmování skoro praská! Naprost s ní soucítíme. Já statečně bojuji, ale kafe už nedávám. Pak se vykoulíme ven a ještě chvíli konverzujem (respektive mlčíme neb jsme přejedení , všichni už chcem spát a Esama toho taky moc nenamluví). Nakonec nám oznámí, že nám dá svého sluhu, který nám bude nosit jídlo a starat se o nás, abychom k němu pořád nemuseli jezdit. Super!!
Přeji dobrou noc:)

Vstáváme do pěkného rána s očekáváním slavnostní neděle v kostele a setkání s Colinovou rodinou.
Dodávka nás dokodrcá městem až k "social center", což je obrovský kostel s pár dalšími budovami, farností a spoustu židlí venku pro ty, co už se dovnitř nevmáčknou. Je tu narváno. Odvádí nás do farnosti, kde opět čekáme na seznámení s knězem. Usazují nás k snídani, zdravíme se s Otcem Užaninevímjaksejmenoval a konečně usedáme k snídani. Výborné lečo se smaženými banány! Pochutnáváme si a než stačíme dopít čaj, už je tu někdo další. Colin nám představuje svého kamaráda Osahona - ministra měny (vůbec netuším, zda to je to samé co min. financí a pro jakou oblast, ale je to asi jedno). Dělá čest své funkci neb z kapes vytahuje štosy bankovek a vyměňuje Němcům eura za naira. Brzy mu neřekneme jinak než ATM (bankomat). Peníze má totiž vždy, zásadně bez peněženky a když si představíme, kolik má asi po kapsách peněz, tak jdeme do kolen.

Ani nestačíme dopít čaj a už nás ženou do kostela. Vcházíme do té obrovské budovy celkem nesví, jsme tam jediní bílí a všichni na nás zírají. Šokuje nás velikost toho svatostánku. Musí tu být tak 1000 lidí spočítám si podle počtu řad a lavic! Narváno k prasknutí, usazují nás do první řady, za námi je rodina Colina a jeho manželky, už mají v náručí Daniela a nádhernou Carisu. Bohoslužba začíná.
Knězi se střídají, docela je jim i rozumět, ale nejhezčí jsou zpívané modlitby a gospely sboru po naší levici. Sboristky mají všechny stejné pěkné oblečení, k tomu je doprovází klávesy a bubeníci na bonga. V jedné části Colin předzpívává jednu zde velmi oblíbenou písničku. Jsme uchváceni. Všichni lidé zpívají, celou budovou se nesou krásné rytmické melodie, v určitých chvílích si lidi navzájem přejí a zdraví se (s námi se chodí zdravit až z vedlejších lavic!), to vše za doprovodu neuvěřitelně chytlavých melodií. Nejvtipnější je, že i když mezi námi je jen jeden praktikující křesťan a navíc jeden muslim, všichni se za chvíli pohupujeme a broukáme se ty úžasné melodie. Tohle kázání má prostě šťávu!
Celá bohoslužba má svojí přesnou choreografii, dvakrát za celou dobu se chodí házet příspěvky pro kostel, od zadních lavic až k těm předním, nikde žádné tlačenice, každý má své místo jako v nějaké skládačce. Při každém průchodu kolem koše nás kropí svěcenou vodou, chtě nechtě dostávám zásah, protož kropí jak hasiči z lahviček s úzkým koncem. Za chvíli jsem mokrá jak po dešti. Musí přijít dokonce uklízečka s hadrem, aby se tam někdo na té svěcence nenatáhl! :)
Pak přichází chvíle křestu. Colin jde se svou žnou a dětmi hlavní uličkou, my se pohupujem za ním, poté Charisu předají knězi a ten ji pokřtí. Nakonec si berou koše na příspěvky a všichni ostatní jim opět za zvuků chytlavé melodie hází drobné.

Po dvou hodinách mše končí velmi dlouhou zbožnou písničkou, prof. Thomas se odváže a během natáčení sboru křepčí v uličce, všichni ho žerem, je to fakt bezva chlápek, Colin je nadšený. Mše utekla docela rychle, jsme všichni nadšení, moc se nám to líbilo!

Jedeme k Esámovi na oběd. Moc se nám tam nechce, opět je tam hromada lidí a on bůhví kde. Posadí nás k tabuli a opět si nabíráme zrádné jídlo. Opět pálí všechno co jde, i to co tvrdili že nepálí! Zobu si trochu rýže a dávám se do řeči s novým členem našeho týmu - Obim. Je to kamarád Colina, taky z Nigérie, ale spolupacovali spolu v JARu, protože tam si lékaři vydělají víc a jsou tam pro ně lepší podmínky… Dostává se nám do ruky velkolepý program týdenních oslav Esámových narozenin. Je to pěkně tlustá publikace pějící samou chválu na oslavence. Když Esámova manželka vidí náš zájem, balí nám programy na památku.

Odjíždíme ke Colinovi domů. Poznáváme jeho matku, bratra, manželku a hrajeme si s těmi jeho úžasnými zlatíčky! Daniel měl zrovna narozeniny, takže vybaluju dárky, které jsem přivezla, Charissa putuje z ruky do ruky (a nejdýl ji chvátí právě Heinke, která už se těší na vnoučata! :) a Daniela přezdíváme na pán Lahev, protože nám neustále krade lahve a skleničky a dává je darem někomu jinému.
Dostáváme také ochutnat narozeninový dort - korpus je taková velmi tlustá babeta s citronovo marcipánovým potahem v podobě fotbalového hřištěJ. Mooc dobré :P. Prohlížíme si rodinné a svatební fotografiie a pak už se loučíme - čas na siestu "doma".

Během siesty se snažíme rozchodit internet, nakonec vítězíme nad technikou - hurááá, první FB statusy jsou na světě!:)

V 18:30 odjíždíme, čeká nás opět večeře u Esámy (jak jinak). U vchodu nás zarazí menší počet aut a větší klid, vypadá to, že oslavy se přesunuly dovnitř. Hektický den ale končí prvním velkým incidentem. Colin jde vepředu a bouchá na dveře domu. Nikdo neodpovídá, stojíme venku a čekáme. Po nekonečné době se dveře otevřou a začne bouřlivá hádka mezi Colinem a strážci vrat. Naprosto nechápeme co se děje, z útržků vnímáme, že Colin je rozčilený že nás tam nechali stát jako kdybychom byli SS jednotky (tohle přesně vykřikoval). Je hodně rozčilený a křičí, že tohle nemá zapotřebí, že jsme tu vážení hosté a že takové chování nestrpí a že odchází. My se ho snažíme uklidnit, hluk láká další a další lidi, ochranku, Colinovi kamarády, všichni křičí, hádají se a my tam stojíme a krčíme rameny. Nevíme na čí stranu se přiklonit, rádi bychom s Colinem pryč, ale je nám jasné že je neslušné odtamtud odejít. V nastálém zmatku mě překvapí jeden z vojáků, který se mě ptá co je "SS" a další člověk, který otvíral dveře a ptal se co je Colin zač. To už mi vůbec nešlo do hlavy, protože z toho co jsme tu zažili jsem pochopila, že Colina tu zná díky organizaci tohoto programu kde kdo a hlavně když je Esámův známý, tak jak je možné že ho tu neznají?
(Později vyšlo najevo, že jsme měli na večer mít jiný program, ale Esáma si nás zavolal a proto Colina tolik rozčílilo, že nás nechtěli pustit dovnitř či co, asi si připadal jako domácí pes …)
Nakonec nás Esámovi lidi odvedli dovnitř na večeři a Colin zůstal s ATM venku. Večeře je rozpačitá. Nejradši bychom odešli, ale teď už to nejde. Jediná věc, kterou můžu konečně pozřít je "roll fish" což je srolovaná smažená ryba v těstíčku, která byla opravdu lahodná a neměla žádné kosti! Nejlepší situace nastává, když konverzujem nad polorozjedenými talíři a objeví se Esama, chytá Uršulu za rameno a vede ji od stolu. Všichni napjatě čekáme, co ji chce, moc toho nenamluví a zrovna Uršulu? Co se děje? Napětím skoro nedýcháme, když v tom Esáma Uršulu dovede znovu na začátek vybraných "pochoutek" a nandá ji na nový talíř od každého něco a pak ji posadí zpět! Řveme smíchy - Uršula už totiž jeden talíř s vypětím sil snědla a jako jediné ji talíř už odnesli, takže on si myslel, že si nic nevzala! Padáme málem pod stůl, jsme trochu zlomyslní, ale její útrpný pohled nad tou horou pálivých pochoutek mluví za vše!
Za chvíli jde k nám s jakýmisi kulatými kuláči, vypadající jako obří nakrájené brambory. Strčí je mě a Zuzi na talíř s tím, že je to MOC DOBRÉ! OCHUTNEJ, MOC DOBRÉ! A jako na důkaz se do jednoho kuláče zakousne. Pokrčíme rameny a ochutnáváme. No..co na to říct - podle mě to prostě mělo strukturu i chuť překližky, fakt nekecám! Když jsem na Zuzi sykla, že tohle je asi jediný král požírající papundekl, tak jsme málem opět skončily smíchy pod stolem.
Zbytek večera, kdykoliv šel Esáma kolem, jsme se tvářily nad svými zbytky velmi zaujatě a nenechali jsme si své talíře vzít - co kdyby nás potkal stejný osud jako Uršulu?!!!

Nakonec nám Esama pokynul, ať jdeme s ním do trůnního sálu. Napjatě jsme se za ním šinuli, třeba si s ním konečně promluvíme. Sál byl jako vždy plný sedícíh hostů. Esáma mávnul rukou a sál se vyprázdnil rukou tak rychle, že jsme nestačili ani mrknout. Posadili jsme se do prázdných obřích křesel a čekali. On si sednul naproti nám a vybavoval se se ženou, která s ním přišla. Na nás ani muk. Tak tohle jsme tedy opravdu nepobrali! Pak se najednou zvedl - a oba odešli! A nechali nás v tom sále samotné! Seděli jsme tam a čučeli, dokud se nezačali zvenku ozývat rány. Po nějaké době nám došlo, že venku je ohňostroj, všichni už tam jsou a jen my tu dřepíme, protože nám nikdo nic neřekl!

Vylezli jsme ven a pozorovali tu drahou nádheru! Jenže ohňostroj furt pokračoval, trval snad celou hodinu! Bolelo mě za krkem a tak jsem zašla za Colinem a ATM, kteří venku seděli celou dobu. Oznámila jsem jim, že už se nudíme a že je ta nejlepší chvíle se odtamtud vytratit. Souhlasil a tak jsme pochytali Němce a s pocitem úspěšného nikým nezpozorovaného útěku jsme konečně dojeli dom. No byl to tedy veeelmi dlouhý den!

Opět přijíždíme do haciendy plné lidí. Opět nás posadí do trůnního sálu plného hostů, všichni se navzájem okukujeme, my fotíme jejich prazvláštní barevné hábity. Dává se s námi do řeči kluk v našem věku, syn spisovatelky, která sepisuje knihu o Esámovi. Zjišťujeme kde kdo sedí. Po nekonečné době se najednou začne u vchodu něco dít - lidé v čele s Esámou odchází - my netušíme co se děje. Někdo nás tlačí také ven, řadíme se do zástupu jako ovce, naprosto netušíc kam jdem a co se chystá. Cestou se dostáváme k dalšímu komplexu budov, obcházíme bazén i venkovní tanečně-chrastící vystoupení, kapela má hlučné repráky, všichni se řinou ke vchodu do další budovy, ostatní se mi ztrácí z dohledu a jediný kdo mě neustále tlačí vpřed je výše uvedená spisovatelka. Když se jí podaří protlačit mě dovnitř, raději bych zmizela. Obrovský sál, vyzdobený jako cirkusový stan, kolem samé stoly plné vzácných hostí, nalevo čestné židle pro oslavence a jeho honoraci, hluk, neony, a já vůbec netuším kde máme sedět my. Nakonec na mě někdo povědomý mává - jen než se k němu proklestím, tak to trvá věčnost, ale jakmile už mám svou židli, nikdo mě z ní nedostane! Hurá! Za námi je stůl s kuchtíky a večeří - ještě že jsme tak blízko zdroje:)
Očekáváme nějaké zahájení, ale ono asi už začalo. Jakýsi konferenciér stále cosi povídá do mikrofonu, občas zachytím gratulaci tu od toho, tu od onoho, domorodé tanečnice neustále křepčí a z jejich chrastítek už mě začíná bolet hlava. Nosí nám pití - včetně vína vyrobeného speciálně pro Esamu s jeho etiketou, ale jídlo stále žádné. Konferenciér pokračuje, hudba hraje, my stále o hladu. Usínáme, Uršule padá hlava a my z ní máme legraci. Nakonec aniž bych postřehla nějaký rozdíl se začíná servírovat a naši servisáci nás donutí narvat se do předlouhé fronty a jít si pro něco k jídlu. Procházím kolem několika mís a volím spíše známé věci - brambory, omáčku a jakési maso a rýži. Těším se neuvěřitelně. Po prvním soustu se málem udusím - pálí to jako sviňa!!!!! =O
Poulím oči jako kapr a zabavuji kolem se povalující coly a fanty ostatních, nemůžu to zahnat, je to příšerné! Úplně mě přešla chuť na zbytek:( Nakonec si ještě párkrát zobnu, ale zjišťuji že zde je pálivé všechno, jen něco o trochu míň. Mám totálně zkažený večer a konferenciérovi vtípky už mě ani nedojímají. Nakonec nám ještě trochu zvedne náladu jakási skoro jazzová hudba, která úplně mění místní klima a fakt, že Esama přede všemi protáčí svou ženu a další vlivné dámy. Docela jede na to kolik mu je!

Nakonec ale stejně usínáme, do očí bychom potřebovali špejle. Colin si toho díkybohu všímá a tak nás provleče davy až k Esámovi a jeho suitě, kde nás představí, my si s těmi lidmi (fakt netušíme kdo je kdo) podáme mátožně ruce, usmějeme se jak se nám to tu dnes večer líbilo, rozloučíme se a pak už KONEČNĚ POSTEL!

Apartány Guinnes quest house jsou 3 haciendy, z toho jednu mají pánové, druhou jsme dostaly mi dámy.:) Vypadá to tu útulně - tak nějak po africku. Obhlížíme zařízení - každý pokoj má velkou postel, ledničku, sprchu, záchod a skříň jak malý pokoj. Já a Zuzu jsme jediné dohromady, ostatní jsou každý sám. Snažíme se zapojit klimošku, ale nějak blbne kontakt. Přibíhá jeden z našeho "servis týmu" a ochotně se dává do spravování pomocí tvrdého papírku. Když zapne klimošku, snaží se zapojit i televizi, ale nejdou zásuvky. Po delší době se mi podaří v koupelně najít spínač zásuvek, tak je zapnu a hurá - aspoň zásuvky fungují. Když se nám ale snaží zapnout ledničku, zjistí že prodlužovák na mém spacím stolku je samý trčící drát a tak ho radši úplně odnese a na zapínání čehokoliv dalšího díkybohu rezignuje. Jdu do sprchy..Ouha - nejenže tu nesvítí světlo, ale hlavně tu není proud, to je spíš umíráček! A že nejde teplá? No to jsem snad ani nemohla čekat ne? No co, stejně je tu vedro, tak se aspoň osvěžím..Sice trvá tak 20 minut než ze sebe smyjete všechnu pěnu, ale kam pospíchat, že?
Příliš pozdě zjišťujeme, že malý proud vody ve vaně znamená i malý proud do nádrže na záchodě a tak zbytek večera trávíme napouštěním kýble a splachováním z něj. Ještě podivnější zdá se být informace, že jediné Uršule teče sprcha úplně v pořádku! Nestačíme kroutit hlavami a tak se raději nastrojíme na slavnostní večeři a jdem zkoumat zbytek místnosti. V obýváku je obří plochá tv (na tv jsou tu úplně závislí) a řve jak šílená. Dveře do kuchyně jsou zamčené a nikdo k nim (světe div se!) nemá klíč. Čekáme na odvoz na večeři, jsme už hladoví jako hyeny..

Poté, co jsme s úlevou vyhrabali z hromady zavazadel i ty naše, jsme se vydali vstříc tajemnému městu. Venku už čekal houf zvědavců a hlavně nám začali znít fanfáry z trubek 3 muzikantů, kteří nás poctili svou přítomností a to tak blízkou, že mi málem praskl bubínek. Televize tu nebyla nebo jsem si jí alespoň nevšimla. Nasoukali jsem se za pohledů okolostojících do dodávky a vyjeli k Esámovi.

Abyste byli trochu v obraze: Naťukáteli si v googlu jméno Gabriel Osawaru Igbinedion, vyleze vám velmi zajímavý traktát o tomto nigerijském mecenáši. Nikdo mu tu neřekne jinak než Chief nebo Esama. "Esama" znamená něco jako Kmotr (patron) všech lidí na zemi - a přesně tak ho tu všichni vnímají a tak s ním i jednají. Co na plat že mimo Afriku o něm nikdy nikdo neslyšel? Má asi milion doktorátů, spoustu titulů, spoustu manželek a tím pádem i hromadu přímých i nepřímých potomků. Jeho bohatství je nezměrné a tak se nelze divit ani tomu, že čas od času pustí pár milionků k dobru chudiny a zajistí si tím opět slávu na nějaký ten pátek dopředu…
Před příjezdem nám Colin cosi říkal o tom, že Esama je nesmírně veselá kopa, že se rád kamarádí s každým a když mu něco darujete (byť třeba jen lžičku), tak si to prý poctěn dá na zeď. Také nám prozradil, že Esama právě slaví narozeniny - no rozhodně jsme netušili, co to pro nás bude znamenat!

Při příjezdu už je nám jasné, že tohle bude ono - obrovský komplex budov obehnaný betonovou zdí a kolem samí policisté se samopaly, hromada aut všude možně, tisíce lidí, světla a řvoucí hudba. Zajíždíme k hlavní budově a nestačíme se divit počtu aut a lidí , kteří tu jsou. Všude na nás vykukují vlaječky a plakáty s nápisy typu: Esama of universe, 77 slaví jeho excelence atp. Nestačíme se divit. Zpocení a zmuchlaní z celodenního cestování se tu mezi těmi načapanými hosty cítíme dost nesví. A už nás táhnou dovnitř. Nestačíme cvakat spouští, všude samé starožitnosti, zlato, mramor, bronz a přenádherná výzdoba. Strčí nás do sálu s trůnem, kde oxiduje už hromada slavnostně oblečených hostů, ale Esama nikde.. Jsme hladoví a unavení, už to chceme mít za sebou. Po chvíli se přivalí Jeho excelence - poznáme ho podle houfu doprovázejícího personálu a majestátného vzezření. Začínají se k němu trousit jednotlivé skupinky s dary, připadám si jak na vánočním představení při příchodu 3 králů, ale místo 3 jich je tu tak 50! Nevíme kdy nastoupit, ale nakonec nás k němu někdo dostrká a my se postupně představujem a podáváme mu své dary. Zatímco všichni ostatní se mu klaní, my to neděláme, ale když mám vyblekotat odkud jsem, jako by mi něco svázalo jazyk. Takovou neuvěřitelnou auru kolem sebe ten chlapík má. Dávám mu české bílé víno a připadám si směšně když si vzpomenu kolik stálo! Když mu vysvětluji co mu přináším, dělá si srandu, že to je vodka. Aspoň že jsem nezakopla o ten jeho trůn, to by byl teprve trapas.
Konečně se jedeme ubytovat! Naše myšlenky na vanu a postel ale nejsou vyslyšeny - "dejte si sprchu, převlečte se a v půl 8. máme být na večeři u šéfa!"

Cooo? To budeme jíst až tak pozdě? Chjo..